Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta do Nidzice

Cesta do Nidzice

 

Jmenuji se Jiřina Čechová a dostala jsem za dobrovolnou práci v Jihomoravské komunitní nadaci dar. Studijní cestu do polské Nidzice, která počtem obyvatel i rozlohou odpovídá přibližně městu Břeclav, ve kterém žiji. Odjížděly jsme s ředitelkou nadace Zlatkou Maděřičovou. Cílem návštěvy bylo seznámit se s dobrou praxí komunitních nadací v Polsku a poučit se z ní při naší další sociální práci. Předkládám vám krátkou esej popisující mé prvotní dojmy z návštěvy, jakýsi list z mého deníku. Je důležitým živým svědectvím přiloženým posléze ke zprávě o výsledcích studijní cesty.

                                                                            

Cesta vlakem byla dlouhá, ale dala se vydržet. Letem světem: Hned za hranicemi oprýskané domy, sloupy kolem trati rezavé, pasoucí se stádečka krav na rozsáhlých loukách, vzdálenost mezi vesnicemi a městy na české poměry obrovská. Hodně jsme si povídaly, a tak to byl do Varšavy docela kousek. A přiznávám, že jsme se zabývaly kromě rozebírání různých témat souvisejících s činností komunitních nadací u nás také pojídáním svačinek. Varšava východ byla přestupní stanicí. Po zakoupení lístků do Nidzice jsme se usadily na lavičku před nádražím a pozorovaly okolí, jako dvě babky na hodech. Sluníčko nám k tomu vesele svítilo. Nasávala jsem do sebe atmosféru Polska, její energie, potenciál a také vůně. Mně vždycky každá země voní jinak. Překvapilo mne, že do Nidzice je to z Varšavy vlakem ještě více než tři hodiny. Zafixovala jsem si z nějakého důvodu, že pojedeme kousek za hlavní polské město, a tak se mi vnímání času poněkud zpomalilo. A také za okny vlaku se pomalu smrákalo a v Nidzici jsme vystoupily už za tmy. Tašky jsme měly sice lehčí o jídlo, ale Zlatka s sebou táhla produkt typický pro náš kraj – víno, a tak jsme uvítaly, že jsme se mohly do místa našeho ubytování dopravit taxíkem. To už se k nám připojila i Agáta, překladatelka z polské Akademie pro rozvoj filantropie, u které naše komunitní nadace žádala o finanční prostředky na tuto studijní cestu. Mimochodem, Zlatka si dělala celou dobu starosti, zda s penězi vyjdeme, jako máma, která se obává, zda její děti budou mít ještě zítra co jíst. Zbytečně. Všechno krásně, ladně a užitečně vyšlo.

 

Penzion byl krásný, až jsem zalapala po dechu. Paní majitelka si opravdu dala záležet… Jak bývá mým dobrým zvykem, vždy si co nejdříve prohlédnu nejbližší okolí a nasávám atmosféru nového místa, připravena sdílet vše s otevřeným srdcem i myslí. Hned druhý den po probuzení jsem se vydala na obhlídku. Penzion se nacházel v lokalitě, kde byla moderní zástavba, každý domek posazený v zahrádce, podobně jako u nás v některých bohatších čtvrtích. Město se vůbec nepodobalo městečkům na jihu Polska, kolem nichž jsme projížděly. A to se mi zdálo zvláštní. Něco na tom městě bylo vůbec zvláštní – a ten pocit se mi potvrdil později.  Obešla jsem si menší a větší okruh kolem penzionu, jako dítě, které dává pozor, aby se neztratilo. Při větším kolečku jsem narazila na školu. Hned jsem se zaradovala. Jaká náhoda! Den před odjezdem jsem totiž požádala v břeclavské škole na Slovácké a ve školce na ulici Břetislavova o obrázky dětí, abych je nějakým způsobem předala jako malované vzkazy polským dětem. Učitelka, kterou jsem v polské škole ráno zastihla, mi slíbila, že předání obrázků domluví s ředitelkou školy a ozve se. Ve škole je soustředěná výuka jak předškolních dětí, tak i těch starších, až po gymnázium.

 

Když jsem se vrátila na penzion, tak nás po snídani přišla vyzvednout ředitelka místní komunitní nadace paní Barbara Margol, asi padesátiletá usměvavá a energická žena, která nás měla celým pobytem provázet, a hned sdělila, že je změna připraveného programu. Škola „dvojka“ má slavnost a jsme na ni všichni pozvaní. Paní Margol na ní totiž byla oceněna zapsáním do knihy cti… Náhody neexistují: byla to škola, ve které jsem ráno dojednávala setkání pro předání obrázků. Takže od začátku vše začalo probíhat dle jiného plánu, toho nejlepšího. Ve škole jsem cítila takové to příjemné mrazení po celém těle, které se objevuje tehdy, když vše do sebe smysluplně zapadá… Předala jsem obrázky paní ředitelce a ta slíbila, že ve škole uspořádá výstavu. Staly jsme se hosty na slavnosti školy. Zaujalo mne, že se na slavnosti školy hrála polská hymna nebo jak paní ředitelka každému účinkujícímu podala ruku. Nebo že děti nejvíce tleskaly knězi, který prý s nimi tráví hodně času a pořádá pro ně různé akce. Po půlhodince se už začaly polské děti úplně stejně vrtět jako ty naše české a paní ředitelka je občas počastovala přísnějším výrazem obličeje, aby se chovaly vzorně.

 

Po návštěvě školy jsme již společně odjeli naplňovat původní program. Začaly jsme se se Zlatkou pomalu seznamovat s fungováním komunitních nadací v Polsku v reálném životě. Opravdu bylo vidět, že místní „nidzický fundusz lokalny“ šlape. Všude, kam jsme přišly, se skloňoval ve všech pádech. Trochu se nám zatočila hlava z postavení a úrovně nadace při srovnání s tím, jak jsou komunitní nadace přijímány v naší republice. Více než deset let činnosti bylo vidět. S tou nás paní Margol v moderním sídle nadace, kde mají dokonce i vlastní rozhlasové studio, v krátkosti seznámila. Setkaly jsme se s některými členy rady a předaly jim nakonec i vínečko. Hned si jej chtěli schovat do dražby na charitativním plese, ale Zlatka slíbila, že se o víno do dražby na ples postará. Vida, něco společného jsme hned na začátku objevili: oni mají „bál“ a my zase aukce vín. Na jejich plesu se každoročně účastní Miss Polska, na naši aukci v Praze možná přijde pan Havel, pokud mu to umožní zdraví. Jiné je, že ve městě je velký zájem o to, přispívat na dobročinnost. Všech patnáct členů rady jsou zástupci těch nejvýznamnějších společností v Nidzici a okolí. Ti pak také motivují své zaměstnance jak a na co přispívat. Podle polského zákona o daních z příjmu může každá výdělečně činná osoba darovat jedno procento ze svých daní na veřejně prospěšnou činnost, což je ten zásadní rozdíl v přístupu polského systému od našeho českého.  Za posledních deset let bylo například z tohoto fondu uvolněno více než milion zlotých na stipendijní programy. Je zájem o to, aby i děti z rodin s nižším příjmem mohly studovat, mají-li nadání a zájem.

 

V Nidzici se nejvíce vybírá právě na stipendijní fond. Také jsme vlastně do něj přispěly svou prací o den později v „keramické vísce“. Bylo skvělé, jak nám bylo hned ukázáno, jak je možné kohokoliv zapojit do práce pro dobrou věc. Velmi mne zaujal příklad dobré praxe, kdy rodiče ze sociálně slabších rodin mají možnost pracovat například v „nadačním“ sadu nebo sbírat maliny, aby mohly svým dětem koupit třeba počítač, pomůcku pro vzdělávání svých dětí. Vše od výsadby přes prodej výpěstků po zakoupení zmíněného počítače má pod palcem komunitní nadace. Nestačila jsem se divit - a to bylo před námi ještě setkání s představiteli banky, návštěva knihovny…

 

To něco zvláštního na tomto městě se mi začalo více vybarvovat. Napadají mne slova jako "solidarność", soucítění, práce na jednom cíli. Musím si to však nechat projít hlavou…

 

Druhý den jsme byly pozvané na předávání stipendií do již zmíněné „hrnčířské vísky“, kterou zbudovala komunitní nadace ve spolupráci s nadací NIDA a dalšími dárci, aby mimo jiné zapojila nezaměstnané do pracovního procesu. Vyrábějí se zde například výrobky pro účely nadace. Při předávání stipendií byla ze studentů cítit radost i hrdost zároveň. Tam jsem snad poprvé pocítila, co je doopravdy míněno slovem komunita. Snad abychom nakrátko do ní mohly zapadnout, oblékly jsme se do místních krojů… Předávání stipendií bylo totiž spojeno s dožínkovou slavností. Na jednom stánku jsme se například naučily novou techniku vyrábění květin z krepového papíru.

 

V průběhu slavnosti jsme měli přednášku o filantropii - dárcovství. Přednášel Kryštof Margol, manžel paní Barbary. Kryštof je z těch nadaných lidí, kteří vás potkají, osloví, zahrnou slastnou teplou energií, hýčkají vás, pak zas nutí k přemýšlení – a vy pokud jste ochotní s ním plout na jeho vlně, jste nakonec po nějaké době vyplaveni na břeh a koukáte, co se s vámi stalo. Jste najednou nějak bohatší, znalejší, nabitější energií a navíc neobyčejně čilí. Chce se vám přemýšlet, co teď s tím, čím vás obdaroval, uděláte. A on na vás pomrkává veselými očky a tváří se, jako by to nic nebylo. A tohle rozmazlování pokračuje. Aby si i chutě přišly na své, nacpete se nakonec místní specialitou, pirožky se všemi možnými druhy náplní. Osobně jsem skončila u těch s borůvkami, po polsky jagodami. A to nás čekalo osobní pozvání k Margolovým. Velké uznání, kterého jsme si náležitě cenily. Koupily jsme květiny v obchůdku, kde samozřejmě paní Margol znali: „Světlé růže, ty má moc ráda,“ rozradostnila se prodavačka a uvila slavnostní kytici. Hned jsem si všimla, že nám ji dala za nižší cenu – a ten rozdíl byl dar. To tak nějak vycítíte, jaký mají všichni k Barbaře vztah. Ona je jako řeka. Má v sobě sílu i klid, harmonii, ale i melodii. Její nitro je plné pozitivních úmyslů, které prosakují, a vy se jich důvěrně dotýkáte a jaksi mimovolně se musíte usmívat. Hned jsem si uvědomila, jak oba manželé spolu tvoří dvojici, která je pro všechny kolem požehnáním. Synergie není příliš krásné slovo, ale kdo jednou poznal její tvořivou sílu, ví, o čem mluvím. Jejich dům odrážel přirozenost obou…Procházela jsem se po zahradě a ochutnávala jablka ze stoleté jabloně a chtěla si zapamatovat jejich výjimečnou chuť. Pár jsem si jich také odvezla domů.

 

Cesta zpátky se docela vlekla, to opět mysl zůstávala u přátel a prodlužovala setkání. Ve složce hromádka výtvarných dílek od polských dětí, v hlavě mi to stále mluví i polsky. Uvědomuji si, že, bych tam uměla žít. Jsem z těch, co mají domov ve svém srdci. Nebude se mi stýskat po báječných lidech, které jsem potkala, protože už jsou stále se mnou. Děkuji za tuto možnost sdílení a vážím si jí.   

      

Břeclav, září 2010