„Můj manžel už třetí den nechce jíst, odmítá jakoukoliv péči o jeho osobu“, hned po přivítání vysvětluje dáma se šedivými zkadeřenými vlasy po ramena a s velkýma, něžnýma očima, které byly nyní poněkud plaché a bezradné. Všimla jsem si, že ve tváři ženy kolem osmdesátky je vepsána láskyplná starostlivost. Uvádí mne i kolegyni, která mne do pečovatelství zaučuje, do místnosti k muži, který leží na posteli, přikrytý až pod bradu. Jakmile nás uvidí a vyslechne si od své ženy, proč jsme přišly, spustí: „Jděte pryč! Kdo to všechno spískal! Já nic nepotřebuji!“ Vysvětluji, že jeho syn chtěl ulehčit mamince s péčí o něj a objednal pečovatelskou službu aspoň na umývání. Pán však důrazně opakuje: „Já nic nechci!“ Protože jsem si všimla, že je smutný a utrápený, ale nevypadá, že by se přiblížil čas jeho odchodu, sedla jsem si k němu na postel a zeptala se ho klidně: „A co vlastně chcete?“ Odpověděl mi: „Chci už umřít“. V klidu mu odpovídám: “To chápu. Celý život jste všechno zvládal sám a teď, když jste slabý a nemocný, tak to pro vás musí být velmi těžké“. „Ano, ponižuje mne to, že se o mě někdo stará, vždyť jsem už k ničemu. Chci umřít.“
„Myslíte, že tím, že přestanete jíst a budete odmítat pomoc, to bude všechno jednodušší? Myslím si, že chvíli odchodu tím ani nepřiblížíte ani neoddálíte, každý z nás má svůj čas už zřejmě nějak určený, ale máte volbu. Buď můžete odejít důstojně a v klidu, s úctou k sobě i ostatním, anebo pomoc odmítat a trápit nejen sebe, ale i své okolí. Co myslíte?“ Zpozorněl a zadíval se mi do očí. Zjevně bylo patrné, že přemýšlí. „Když chcete umřít, máte už všechno v životě vyřízené?“ ptám se dál. „Co tím myslíte?“ „Nu, jestli máte všechny vztahy urovnané, s dětmi, s rodinou, s přáteli, jestli máte urovnané dědické vztahy, případně závěť…“mluvím s ním naprosto otevřeně. „Ano, mám hodné děti i manželku…“ odpovídá. „To jste se určitě snažil být dobrým otcem, manželem. A jistě jste se ženou děti učili, že mají druhým lidem pomáhat – a teď synovi vy sám neumožníte, aby pomohl vám. Zamyslete se nad tím.. Vždyť v něm máte teď oporu, jak jste si přál…“Najednou se pán rozplakal a říká: „Vy jste mne dojala“… Přichází mi silná inspirace sdělit mu svůj pohled na celou věc: „Víte, je otázkou velké síly a moudrosti přijat pomoc v situaci, kterou už sám nezvládáte…“, stisknu mu pevně ruku a nechávám konečné rozhodnutí na něm.
Pán dává kývnutím znamení, že se nechá umýt…odcházím za jeho paní do kuchyně. Chystá mu jídlo a vděčně říká: "To, co jste mu řekla, to mu hodně pomohlo…"
Loučíme se s oběma a pán se s chutí pouští do připraveného jídla…Udělal volbu.
Přijeli jsme do kanceláře s podepsanou smlouvou o pomoci prozatím jedenkrát v týdnu. Na otázku paní vedoucí, jak bude péče probíhat do budoucna, odpovídám: "Možná, že přijme péči každý den, možná jednou do týdne a možná, že se rozmyslí a upustí od ní. Je to jen na něm, jak se v budoucnu rozhodne - a to je potřeba respektovat".
Jedna známá, která se o mně v organizaci, pro kterou jsem dvoudenní praxi vykonávala, zmínila s tím, že bych byla dobrou pracovnicí dostala odpověď: "Nepřesvědčila nás". A i když jsem nejprve nechápala, jak jsem je měla od stolu přesvědčit, jaká jsem, tak jsem si mohla díky tomu uvědomit, že jsem vždy tam, kde je mě potřeba...
Od ledna tohoto roku už mám i nové zaměstnání. Starám se o pána v komatu. Jsem přesně tam, kde mám být...a jsem spokojená.
(2015)
