Pravdo-mluvnost
Pravdomluvnost
(úvaha)
2010
„Buď příjemný a milý ve tváři,
vlídný a zdvořilý ve způsobech,
přívětivý a pravdomluvný ústy,
vroucí a upřímný srdcem.
Miluj a tak milován budeš.“
Jan Amos Komenský
Za téma práce, která se vztahuje k sociální komunikaci, jsem si vybrala pravdomluvnost. Byla jsem vyzvána k sepsání vlastní úvahy, bez odkazů na myšlenky jiných autorů. Přesto však chci na začátku poznamenat, že si nedělám autorské nároky na myšlenky zde uvedené, protože mnohé z nich jsem na cestě životem převzala, zvnitřnila si je, přijala za své a jména většiny jejich autorů zapomněla. Tato práce vznikla volným plynutím myšlenek, které jsem se rozhodla neplašit a nezastrkovat do šuplíků osnovy. Také je jenom na vás, zda je, prověřené mým osobním životem, přijmete nebo odmítnete.
Slovo pravdomluvnost se dá opisem říci „mluvit pravdu“. Ujasníme-li si, že opakem pravdy je nepravda a opakem pravdomluvnosti je lhaní, pak vidíme jasně, že je potřebné rozebrat otázku co je to pravda. Před více než třiceti lety nám pan profesor Kala na gymnáziu říkal, že naše pravdy jsou jen relativní a že jedinou Absolutní pravdu má Bůh. Pokud se tedy pokusím zde psát o pravdě, pak pouze relativně o pravdě relativní. Můj přítel s chutí diskutuje na toto téma a tvrdí, že postupným odhalováním nepravd se můžeme nakonec dopátrat pravdy a to i té Absolutní. Málokdo však s ním souhlasí.
To, co poznáváme a nazýváme skutečností, může být klamné. Každý z nás má zkušenosti s tím, jak nás klamou třeba naše smysly. Mozek si skutečnosti velmi často dokresluje a na co se nejméně můžeme spolehnout, je naše paměť. A tak i kdybychom chtěli mluvit pravdu, již z tohoto fyziologického hlediska se nám to mnohdy nepodaří. Souběžně s tím a na základě vlastní volby velmi často přijímáme nesprávné, zkreslené či falešné myšlenky za správné a pravdivé – a pak je předáváme v komunikaci zkresleně dál. Pokud vycházíme jen z těchto dvou výše uvedených předpokladů, pak lžeme častěji, než bychom si přáli. Pokud si už myslíme, že máme pravdu, tak se mohou ihned či později najít protichůdná tvrzení, která se budou snažit tu naši pravdu vyvrátit. Můžeme se tak stát věčnými pochybovači, přesvědčenými o nepoznatelnosti reality.
Jak z této situace ven? Myslím si, že na základě procesu uvažování, logiky, analýzy a intelektuálního rozlišování můžeme dospět k syntéze zkoumané skutečnosti a udělat ohledem jí správný závěr, který nám postačí k tomu, abychom mohli tady a teď náležitě, účinně a správně fungovat a tedy i komunikovat. Na ověření pravdy používám nejprve intuici. Ukazuje mi co pravda je a co není, a to v situacích důležitých pro můj život. Následně pak zjištěné prověřím racionálně. A pokud je logický závěr v souladu s intuicí, pak se na takové zjištění spolehnu. Mnohdy však také není možné mít v dostupnosti informace nebo čas pro racionální zhodnocení, a pak nabývá intuice ještě větší vážnosti. Tento postup obracení se do nitra pro odpovědi užívám automaticky od dětství a pomáhá mi přežít. Bývá někdy těžké jít i „proti proudu“, ale zkušenost mi ukazuje, že právě volby, které jsou intuitivně ověřené, mají největší vliv na kladné změny v mém životě, ať jsou posuzovány ostatními různě. Intuice je intimní záležitost a nemůže být zneužitá nebo zkažená, spíše jen blokovaná, odmítaná či přehlížená jejím nositelem, a také často zpochybňovaná. Pro mne je nástrojem, který mi pomáhá obejít sklony mysli věci zkreslovat, falšovat a pak používat k odůvodnění a ospravedlňování svých zjištěných pravd. Je jistě moudré nechat si otevřené dveře k intuici, i když nejde vědecky dost dobře podložit její fungování, protože je specificky odlišná u každého jedince. Vědci však zajisté užívají intuitivních metod, protože bez nich by nedošlo k zásadním velkým vědeckým objevům. Zároveň však zpochybňují míru její spolehlivosti. Otázkou je, zda za intuici nepovažují jen určitou schopnost rozumu generovat řešení, která se pak projeví náhlým vhledem.
V raném dětství mne nejvíc formovala Masarykova myšlenka „nelhat, nekrást a nebát se“, která v rodině zůstala jako odkaz po dědečkovi, který byl legionářem. Ve své hlavě jsem si tuto myšlenku tak zafixovala, že jsem nechtěla nikdy lhát. Myslela jsem, že to musí každý na mně poznat, kdybych lhala, a tak jsem se naučila mít v souladu myšlenky s verbálním projevem. Můj táta však vzpomíná, že jako malé dítě jsem často byla o své pravdě tak přesvědčená, že jsem ji hájila, i když ostatní tvrdili, že lžu. Později jsem si uvědomovala, že bylo jiné jen mé vnímání a chápání situace a své sehrála velká dětská fantazie. Naučila jsem se díky tomu nepochopení více mlčet a své názory tolik neprojevovat nahlas, spíš o nich v duchu přemýšlet, nebo je psát. I z mého neverbálního projevu však bylo jasné, že stojím za pravdou. O mnoho let později jsem se ujistila, že mohu mít úplně rozdílné vnímání a chápání věcí a že naopak může být přínosné více mluvit. Pravdomluvnost pro mne vždy znamenala a znamená mnoho. Když jsem vyzvána mluvit pravdu, učiním tak laskavě a s moudrostí, v souladu s tím, co si myslím – jako jedinečná individualita, která může jiné obohatit svým přístupem. Snažím se vždy komunikovat s úctou. Vím však také, že někdy je moudřejší mlčet, například když se jedná o intimní záležitosti, či o záležitosti, do kterých se nemám vměšovat. Není také jistě dobré sdělit nadřízenému, co si o něm myslíme, když by nás to mohlo stát místo. A takových příkladů může být mnoho.
Co vede člověka k tomu, aby lhal, či záměrně nemluvil pravdu, či pravdu vůbec nehledal a spoléhal se na interpretace jiných? Jsou to naše úmysly a motivace. Nemyslím si, že je reálné, abychom při hledání pravdy vyloučili všechna vlastní očekávání a projekce, ale pokud hledáme pravdu kvůli pravdě samotné, můžeme ji najít. Vycházejme tedy z předpokladu, že je našim úmyslem a motivací říkat pravdu, tu kterou vidíme, cítíme, myslíme si, logicky jsme si ji odvodili, či jaksi vnitřně „víme“. Pak jsme pravdomluvní. Pokud zjistíme později, že pravda byla jiná a jsme schopni přehodnotit svůj postoj a názor, nemáme být nazýváni lháři. Také se pak nemusíme z této změny postoje zpovídat, prostě víme, že jsme se chovali poctivě.
Nebo je našim úmyslem a motivací ne vždy říkat pravdu z nějakých důvodů. Důvodů, proč nejsme záměrně vždy pravdomluvní, je opravdu mnoho. Zdůrazním tři, podle mne hlavní: potřeba být chválen, potřeba být milován a strach. Člověk společenský se chce zařadit co nejlépe, být vidět v nejlepším světle. Vyčlením-li z úvahy osoby, které jsou patologickými lháři, či jsou postiženi jinou chorobou vědomí, věřím, že každý zdravý člověk si uvnitř sebe stanovuje sám své etické a morální normy, a když tuto normu překračuje, vždy to pozná. Pokud ji vědomě překračuje, je za tuto volbu zodpovědný a nese si případné následky.
Záhy po narození totiž narazíme na lhaní, a hlavně na dočasné výhody ze lži plynoucí. V čem spočívá tato dočasnost výhod, je také dobře známé. Z úst rodičů jsme často slýchali, že „lež má krátké nohy, daleko nedojde“. Pokud záměrně lžeme, můžeme se dočkat, že nám bude lhát někdo jiný a nemusí to být ten, kterému jsme lhali. Je možné, že už nebudeme schopni někomu plně důvěřovat. Možná už jsme sami ztratili důvěru druhých, když jsme se rozhodli záměrně a s nevhodným úmyslem lhát. Překročili jsme hranici. Mnohdy nám to prošlo, a tak se odvážíme zalhat i příště. Lidé také často omlouvají své chování tím, že jiní také lžou a kradou a prochází jim to. Ale takový pohled je nesprávný. Rozvolní se hranice společenské morálky a pomalu dochází k úpadku morálních hodnot. Vytrácí se úcta ke ctnostem, mezi které patří i pravdomluvnost.
Následky našich lží nás mohou dohnat a projevit se, ale náprava stavu je možná. Každý den může být novým začátkem. Pokud jsme přistiženi při lži, máme vícero možností, jak reagovat. Zkusme upřímně přiznat, proč jsme lhali a situaci se snažme napravit. Pokud se zastydíme, tak je to krok správným směrem. Nestavme pro další komunikaci zeď, kterou nebudeme třeba moci v budoucnu přelézt. A pokud někdo jiný žádá o prominutí lži a slibuje nápravu, dejme mu opět šanci na tento nový začátek, i když nás zklamal už několikrát. Nemůžeme si být jisti, jestli to právě v tom okamžiku nemyslí upřímně.
Společnost dnes vedou lidé, kterým jsme se naučili nedůvěřovat. Například o pravdomluvnosti politiků vážně pochybujeme. Pokud někdo předstírá, že vykonává svou práci pro blaho všech, ale ve skutečnosti je zřejmé, že to všechno dělá jen kvůli sobě a užívá tak společnost pro své vlastní sobecké cíle, pak lze mít pochybnost i o jeho pravdomluvnosti. V dnešní době jsme svědky toho, že pravdomluvnost i jiné ctnosti ztrácejí na váze. Obelhat člověka je jednoduché. Je na nás, co za postoj k lidem, kteří záměrně lžou, zaujmeme. Jsem přesvědčená, že mluvit pravdu a žít ji v životě spolu těsně souvisí. Sledujme tedy lidské činy, které více svědčí o úmyslech, než slovo. Je známé, že je možné obelhat i detektor lži. Člověka pak obelhat je celkem jednoduché a v dnešní době se to děje často. Mnozí ve snaze získat více výhod pro sebe, podstupují i školení. Na jejich verbálním i neverbálním projevu nepoznáte, že lžou. V takových případech se obracím na svoji intuici anebo si nechám čas a najdu si informace třeba na internetu. Právě ten čas ale vyškolení lháři příliš nedávají. Jejich chování je neetické, jejich morálka jde v takových případech stranou. Zajisté si tak plní svou roli příkladu a my si můžeme zvolit jakými nebýt. To platí o všech případech, kdy jsou překračovány morální zásady.
Pro mne je důležité, aby pravdomluvnost šla ruku v ruce s dobrem. Podobně to chápal i Jan Amos Komenský, a tak mi jeho myšlenky byly a jsou blízké. Mnohé z nich jsem již měla zvnitřněny, jiné mne nově obohatily. Nejvíce mne oslovil jeho celoživotní entuziasmus – božské nadšení a zápal pro dobrou věc. Nebál se říkat nahlas pravdu. Při čtení jeho děl a děl o jeho životě jsem si uvědomovala, že ve své snaze myslet pravdu a říkat pravdu, tedy být pravdomluvným – měl úctu a ochranu. To jsem si často uvědomila i ve svém životě, že pokud jsem byla pravdomluvná a můj úmysl byl správný, tak nakonec vždy všechno dobře dopadlo, i když se to zpočátku tak nejevilo. Čas v tomto případě nehrál nikdy roli a dopad pravdomluvnosti a pevného postoje se ukázal často mnohem později. Ruku v ruce s pravdomluvností jde často i osobní odvaha, víra, důvěra a spolehnutí se. Je však také pravdou, že jsem na životní cestě ztratila pár přátel, kteří mou upřímnost neunesli, ale získala jiné, kteří si pravdomluvnosti vysoce cení. Jde o to, že nechci dělat žádné kompromisy se svojí svobodou a nezávislostí. A být pravdomluvným je otázkou této mojí osobní volby.
Jedním z morálních zákonů, který je již po více než dva tisíce let lidem k dispozici, je křesťanské Desatero. Jedno z přikázání zní: „Nevydáš proti svému bližnímu křivého svědectví“. Nechodím do kostela, nejsem v žádné církvi, ale jsem věřící v čistotě svého srdce, a tak si jej vysvětluji takto: nemáme myslet, cítit či říkat o sobě, o druhých nebo o Bohu, co tak není. Kdy naposled jsme řekli něco, co nebylo pravdivé, dobré a ani užitečné o sobě, druhých nebo o Bohu? Pokud neznáme úmysly a motivace druhého, buďme opatrní při vynášení soudů. Pokud neznáme plně pravdu, raději se nepodložených vyjádření zdržme. Vždyť máme možnost hledat pravdu o věcech a sdělovat ji. Není to jednoduché a ani pohodlné, můžete namítnout. Ale je to cesta, kterou má možnost každý z nás svobodně zvolit. Nezáleží na tom, čím jsme, zda bezdomovcem, studentem, profesorem, soudcem nebo vysokým politikem, ale na našich mravních a etických zásadách.
Hledejme pravdu a při rozlišení mezi pravdou a nepravdou pak buďme více pravdomluvnými a vydávejme pravdivé svědectví o čemkoliv. Zkusme být takovými i bez sociální kontroly, z principu, neboť tak je to správné.
