Čím budu ?
/do almanachu Gymnázia Břeclav, 90 let od založení/
kratičké zamyšlení, kam se nevejdou vzpomínky na všechny, kteří mne obohatili, a že jich bylo hodně - od profesorů přes úžasné spolužáky, či první milostné vztahy...
Všem jsem - za možnost sdílení toho nejlepšího v nich - nesmírně vděčná.
Nevěděla jsem, čím chci být, a tak mi představa rodičů, že bych mohla jít manuálně pracovat, nepřišla zvláštní. Třídní učitel ze základní školy v rodné vesnici se však jednoho dne přišel přimluvit, že prý jsem docela schopná žákyně a bylo by mě škoda nechat zplanět v Gumotexu, a tak to pak bylo na mně, abych se prosadila na střední škole. Přijímačky jsem zvládla. Byla jsem sice trochu v šoku, když se v aule postavil student Hemza a jasně sdělil, že bude lékařem. Stal se mým spolužákem a ve svém lékařském oboru je vyhlášeným odborníkem. Já v té době věděla o tom, čím chci být, pramálo, jak jsem již výše uvedla. Stala jsem se tedy studentkou gymnázia.
Nechala jsem se zapsat do humanitní třídy, ale po obdržení učebnic jsem své rozhodnutí změnila. Byla to tlustá kniha dějepisu, která ve mně vyvolala okamžitou potřebu změny. Padla na mně hrůza a ani matematika mě neodradila od toho, že půjdu jinam. Nikdy jsem si nepamatovala letopočty, ani životy panovníků, různé doby se mi pletly dohromady. Pamatuji, že jsme měli dějepis do třetího ročníku a jak paní profesorka Vašínová přimhuřovala obě oči, když mi dávala na vysvědčení čtyřku z milosti. V přírodovědné třídě se mi hned zalíbilo také proto, že tam byli pěkní, a jak jsem zjistila později, i chytří kluci. A nesmím opomenout, že to všechno nechybělo ani nám děvčatům, ale co bylo hlavní, všemi čtyřmi lety se jako červená nitka vinul studentský humor. *
A to vše mne ale teprve čekalo. První rok jsem se docela s učením trápila. Městští měli proti vesničanům jistý náskok ve všem. Ve škole tak byly první rok i čtyřky, mimo jiné i z češtiny, to když na mě chtěli životopisy a vědět, co kdo napsal. Zase ta statistika! A ta mi nikdy nešla do hlavy a dodnes nejde... Vše se změnilo, když nás začal učit profesor František Kala. Často jsme si před vyučováním v kabinetě povídali o filosofii, knihách, životě. Poprvé jsem měla pocit, že je tu někdo na „mé vlně“. (Až do jeho odchodu v roce l988 jsme se přátelili). Uměl nejen mne podnítit k hlubšímu přemýšlení v souvislostech. Vždy nám vedle učiva sděloval, jak to vidí on, neboť byl jedním z těch, co nechtěl lhát.
Byla jsem vždy „zpěvavá“ a paní profesorka Jana Kaněrová to při hodinách hudební výchovy poznala. V druhém roce studia gymnázia mne přijala do pěveckého souboru a její manžel Bedřich za krátký čas do divadelního. V obou souborech mi bylo moc dobře a dodnes se máme možnost vídat na různých srazech „po X-ti letech“ a přechodech přes Pálavu. Zpívám dle polyfoňáckého zvyku ve všech větších prostorách, kde to dobře zní. S Kaněrovými jsem navíc měla vždy pocit, jako by mne adoptovali. Tak to vždy bylo silné a opravdové a je dodnes, i když Bedřich už je „na druhé straně“.
Maturovala jsem s vyznamenáním, připravena jít na vysokou školu. Místo češtiny a hudební výchovy ten rok otevřeli češtinu a dějepis.(!) Rozhodla jsem se počkat, ale mezi tím se život rozjel na jiné koleji...
Mnohokrát jsem si říkala, čím budu, když jsem občas měnila zaměstnání. A odpověď se dostavovala vždy v obměnách, ale i stejně: buď dobrým člověkem, prospěšným svou jedinečností, užívej své dary a talenty pro dobro všech, komunikuj vždy s úctou…
* (Zážitky se smíšeným gymnaziálním holčičskoklučičím kolektivem jsou nezapomenutelné. Stále na srazech vybuchujeme hurónským smíchem při vzpomínkách na naše či profesorské výplody slovní či materializované. Bylo jich tolik, že jsou sepsané na mnoha listech…)
S úctou
absolventka gymnázia v roce 1978
